Hlavně by jsi měl přesat počítat a připomenou si některá akta. LGA 775 používá quad-pumped FSB. Stejnou jakou používala první P4 do socketu 423 s chipsetem I850. Tato sběrnice byla optimalizovaná na chos a pamětpmi rambuss rim, memory prefetchem v L2 cache CPU, atd.

Co je ale zásadnější je, že desky kde se chipset a CPU propojujou staromódní FSB, což je tento případ, jsou hodně háklivé na synchro /asynchro přenos. V dobách P3 to bylo naprosto zásadní. Když člověk měl cpu s FSB 100 a dal tam paměti na 100mhz, vše bylo ok, ale když jsi je přepnl na 133, tak ačkoliv byl jejich takt větší, razantně jsi pocítil propad ve výkonu.

Teď si vezmi třeba takový Core 2 duo E8600. baseclock je 333mhz, sběrnice je quadpump = 1333mhz. Sběrnic na cpu má šířku 64-bit. Tak a paměti protože jsou DDR ne QDR, tak při baseclock té samé ala 333mhz pracujou na 667, ve chvíli kdy ale máš dual-chanell, tak maj šířku 128-bit a tedy stejnou ropustnost jaká je propustnost FSB. Navíc clockgen jeden pro cpu i ram synchro na 333. Toto v kombinaci s agresivníma latencema je je tedy nejlepší volba. I velice opulární kombo s 800mhz pamětma je špatně protože už se tam ztrácí synchron a je to horš. Další je až pak synchron na 2.0 ala když paměti poběžej na dvojnásobku FSB, v tomto případě by to byly DDRIII 1333. Nicméně prostupnost už neroste díky limitaci FSB a tudiž se může projevit jen negativní růst latencí. Výkon se nezvedne. Nebo jen v rámci chyby měření.

Více než na Intelech je to vidět na Nforce. Ty oproti Intelu maj při asynchro modu horší výkon ale v syncho jej často i porazej. Chipsety s DDR2 na synchronu a s DDR3 na tom dvojnásobnym.

Takže strategie co se mi vždy u core 2 yplatla nejvíce, dát paměti na syncho, vyhnat FSB co to jen jde, pak upravit násobič a nakonec ještě zkusit agresivnější latence. Víc nemá smysl řešit. (krom pár vyjímek ala zpomalení Nforce nad FSB420 atd.).